na Blog.cz

Shmimase... Trvalo mi to strašně dlouho, já vím -_-

Snad se bude líbit...

"Opatruj se…" Zašeptá drobná dívka k o něco staršímu muži. Ten se na ni jen usměje a vyjde do rušných ulic města.

Rozloučím se se svou jedinou sestrou a vyjdu do rušných ulic Eda.

Mířím k našije mého pána, už má přichystané rozkazy...

To né! To po mě nesmí chtít...Nezabiji vlastní sestru… Ale jeho rozkaz nesmím odmítnout,

nesmím se zprotivit rozkazu svého pána. Mám jen jedinou možnost.

Musím sehnat alespoň dva svědky. Ryutari je možná ještě ve městě a Kandži bude v tuto dobu v čajovně.

Začíná pršet... Běžím do čajovny a rozhlížím se po známých tvářích. Sedí v tmavším koutě a tiše rozmlouvají… Vyslechnou mou prosbu, nechce se jim do toho, nechtějí přihlížet konci svého přítele...

Nakonec mne následují z čajovny, míříme do chrámu na konci města... Naše kroky se rozléhají opuštěnými ulicemi, kapky deště dopadají na zasmušilé, vážné tváře…

V chrámu je skoro bolestné ticho… Vyzouvám zóri a klekám si na chladnou, vlhkou zem, zády k oltáři... Kandži po mé levici, Ryutari na pravé straně...

Uchopím malý svitek a začnu sepisovat haiku. Mou poslední báseň… Píši o smrti, o její zbytečnosti a pohrdání...

Otočím se k malému oltář, ukloním se a pronesu krátkou modlitbu...

Rozvážu si obi a rukávy kimona zastrčím pod kolena... Tak zabráním, abych padal dozadu... Bojovník vždy umírá čelem k zemi...

Po holých ramenou mi přeběhne mráz, ale necítím strach, nebojím se smrti… Uchopím svůj wakizaši, krátký meč který jsem nikdy neodkládal. Přiložím ho ke své kůži a zatlačím, první kapičky rubínové krásy dopadají na zem.

Přesně mířený tah rozetne břicho odleva doprava... Bolest nedám znát ani jediným pohledem. Ještě jeden tah, tentokrát svislý... Odložím wakizaši a podívám se na Ryutariho, který uchopil svou katanu. Neznatelně kývnu... Poslední co vidím je zablýsknutí oceli... Možná jsem ještě zaslechl i tupou ránu, ale to vše je už pryč… Teď je tu jen temnota…

Ryutari a Kandži beze slova berou mou krví poznamenanou wakizaši a svitek s haiku... Teď je donesou mému pánovi jako symbol tichého nesouhlasu... Jediného nesouhlasu který může samuraj proti svému pánovi vznést...

Drak se vrátil a znovu odešel… A všechno se hroutí jako domeček z karet… Do cesty mi spadl anděl…

Pokud jsem vůbec někdy měl právo nazývat se andělem, tak před ním jsem jen obyčejné nic…

Ale komu ublížit? Jemu, Tobě, Sobě, nebo Všem? Osud tuto otázku krutě vyřešil… Nebo to nebyl osud? Byl to jen on do mi tak ublížil… A já se o něj ještě bál…

Nic není věčné… Význam těch slov na mne dopadá postupně… Až teď si uvědomuji všechny souvislosti..

Měl si uvědomit jen jediné… Pokud přemýšlíš jestli má cenu s ním ještě být, tak už ho nemiluješ… Tím že někomu dáváš falešnou lásku ho pomalu zabíjíš…

Ti kdo mají vědět, vědí… Nemám chuť ani sílu tu o tom psát něco víc… Jen jedno: Život není zlý, to jen Draci jsou Sv*ně...

Děkuji ti andílku, kde jen bych dnes bez tebe byl… Víš že jsi mi vlastně zachránil život?

Ty jsi ten jediný dokonalý, chybějící článek mého života…

Spadl jsi z nebe, přímo na cestu po které jsem šel… Byla dlážděna slzami stejně jako má tvář… Ale ty jsi všechny setřel, a navíc jsi mi na tvář namaloval úsměv… Který patří jen tobě.

Už není Já, už není Ty... jsme jenom My...

Vrátil se a ona je šťastná…

Vždyť sis to přál… Našeptává hlásek uvnitř.

Ale co když jsem byl jen záskok v době jeho nepřítomnosti a náplast na rány které způsobil?

Teď je tu zpět, nejspíš se změnil… Nemůžu to posoudit, neznám ho a on nezná mně…

Spojuje nás jen ona… Jak? Možná ta touha ochránit ji…

Nemůžu ho a ani nechci nahradit, on je pro ni vším, je nedílnou součástí jejího života, její minulosti… Nikdy jsem nepochopil jejich vztah…

Ale co pro ni vlastně znamenám já? Nezná mě, jako vlastně všichni…

I když se snaží chápat, nikdo nikdy nepochopí bezmoc loutky, smutek klauna, ztracenost rozbité panenky… Snad jen Padlý Drak…

Kdo jsem já a kdo jsi ty?

Jsi jen stínem s mnoha podobami?

Malou loutkou skrytou za velkou maskou?

A kdo jsem vlastně já?

Pro tebe andělem…

Pro něj nic…

Pro sebe lhářem...

Připadám si jako postava v Levecraftově románu… Nebo to snad byl horor?

Strach z nepoznaného a nepoznatelného… Místo krve a těl jsou tu jen myšlenky, lži a vzpomínky… Ale hlavně strach z toho co bude…

Budoucnost a strach… Ty slova se v dnešních dnech prolínají do jediné děsivé vize… Vize života bez ní, uvědomění si, že jsem byl jen náhrada za něj… Za jeho dokonalou neexistenci…

Zatím je tu její úsměv… Ještě nezapomněla… Ale je to jen otázka času…

Jsem směšný… Je v tom až moc žárlivosti…

Omlouvám se za to zpoždění^^ Snad se ti bude líbit^^

Minulý rok, horké léto a týden v Ústí nad Labem…Městská část Střekov schoulená ve stínu starého hradu…

Poslední sluneční paprsky odrážející se od vodní hladiny halily dvě postavy na břehu řeky do rudé záře. Seděly tam už hodnou chvíli, Tiše rozmlouvaly nebo jen pozorovaly tu okouzlující scénu… Potkali se tam opravdu úplnou náhodou? Ne, to není možně, jsou si přece tak podobní…

Snad kvůli těžkému a nechtěnému loučení jsme zapomněli na jakýkoliv kontakt…Ani email mi nedal… Na tento fakt jsem si vzpomněl až příliš pozdě, ve vlaku na cestě domů, desítky kilometrů od něj…A tak Ryuu zmizel z mého života, nebo snad já z toho jeho?

Ale takhle pohádka nekončí…

V pátek před poslední dvouhodinovkou výtvarky se přiřítila Ťuky… Telátko moje, zase měla jednu z těch "zaručených" zpráv ze školních chodeb…

"Víš že sem má přijít nějaký nový kluk???"

S nezájmem jsem jí odpověděl: "Hmm, Kam sem? A kdo to je?"

"Jashine! Dá rozum že k nám do třídy, prej už v pondělí…Ale netušim kdo to bude."

Nebyla to žádná převratná informace, nejspíš jen další drb… Ale stačila na to, abych byl dvě hodiny mimo a zabýval se ďábelskými fantaziemi na toto téma. *Jakobe: A takto jsem přišel o zbytek nevinnosti*

Dnes už toho bylo moc… Hádka bez důvodu, nedopsaná povídka a spousty nesplněných slibů…

Netuším kam jdu…Všechno teď vypadá stejně, jen holé stromy a sníh… Nakonec zastavuji až u lavičky zpola skryté spícím keřem plané růže… Delší, černý kabát příjemně hřeje a tak si sedám na tu dřevěnou mohylu odpočinku chráněnou před sněhem rozkošatělým dubem… Slunce už zase barví obzor do karmínově rudé.

Chlad se přiblížil nepozorovaně, ale zaútočil v plné síle… Někde poblíž zakrákal havran… To je divné, neměl by tu být… To místo už vůbec nebylo tak půvabné… Najednou jsem chtěl být pryč od toho trnitého keře, pryč z temného stínu dubu…

Už zase se přede mnou klikatila jen zasněžená cesta v polích… Co mne vlastně tak vyděsilo? Odpovědí se měli stát kroky tančící za mnou…

"Nevylekal jsem tě?"

Otočil jsem se na nově příchozího, měl kapuci staženou hluboko do tváře, asi proto že začalo sněžit…Ani jsem si toho nevšiml…

"Pokud nejsi ten havran, tak ne."

"Havran? To nejspíš ne..." Rozezněli se tisíce vysmátých zvonečků tvořící jeho hlas.

Stáhl si z hlavy kapuci tmavé bundy a odkryl tak záplavu temně hnědého hedvábí… Zpod ofiny tmavých vlasů se na mne usmívali stříbřité oči, jemné rty je úspěšně napodobovaly… Byl tak podobný… On… Zastavilo se mi srdce…

"Ryuu…? Jsi to ty?" To byla špatná otázka, poznal bych ho všude…

"Andílku?"

To už jsem byl v náruči dávno ztracené letní lásky…

Slunce už mizelo za obzorem ale dvě postavy stále bloudily ulicemi, spojeni nevyslovenou kletbou lásky…

On je ten nový chlapec v naší třídě…Jeho otec tu dostal lepší práci…

Je to jen náhoda, nebo krásná hra osudu, který nikdy není tak krutý jak se zdá?

Jen jediná otázka mne trápí…

Vzdát se přítele, lásky nebo života?

Přítele který cítil něco víc?

Lásky která čekala až moc dlouho?

Nebo života který věděl moc?

Pokud přítel cítil víc, každé toto slovo se zabodlo do jeho srdce jako nůž… Možná by to nepřiznal, ale zranilo by ho to… Pokud byl opravdu jen přítelem bude šťastný semnou…

Pomsta…Pro jednoho slastný pocit naplněného práva, pro druhého noční můra.

Mám před sebou tři příběhy takové pomsty…Jeden patří tomu, který se mstí, druhý tomu na kterém má být provedena…A nejsou vlastně obětí oba?

Ten třetí příběh patří mě…Zmíním se o něm až na samém konci…

Ublížil jí…Způsobil zranění která se do smrti nezhojí, protože nejsou na těle, ale na duši…Vzal ji osobu kterou nadevše milovala…Proč se mstít zrovna kvůli lásce? Je to vlastně jediný cit, který dokáže být natolik silný aby v nás dokázal vyvolat touhu po pomstě když ho ztratíme. Proč né třeba nenávist? Vždyť nenávidíme protože milujeme….

Vzal ji tím vše, zbyla jen touha po pomstě, po tom aktu kdy způsobí bolest tisíckrát silnější než je ta její…Už nepřemýšlí nad důvody jeho činu, nebo nad následky svého chování…

A teď tu máme pohled z druhé strany…Pohled osoby na které má být pomsta vykonána…

Vlastně ho nechtěl zabít…Ten večer se stalo tolik věcí, hádky, emoce a alkohol…Stáli před barem a hádali se…Potom padla ta osudná rána, dříve než si stačil uvědomit co se vlastně stalo, bylo pozdě…Sníh nasáklý krví a bezvládné tělo kamaráda před ním…Od té noci se jeho život změnil…Předvolání…Soud…Zproštění viny…Soudce ho možná neuznal vinným ale jeho svědomý a ona si myslí něco jiného…Neustále má před očima její tvář…Slzy, bolest, křik…Nevěřila že je mrtvý…Ale nejvíc ho vyděsí její slova: "Pomstím ho…"

Když cítil chladné ústí hlavně na spánku, vlastně se ani nebál, konečně bude utišen křik jeho svědomí…

Obrazy se opakují, postava sklánějící se nad mrtvým tělem…Jen pocity jsou jiné, tehdy to byl okamžik nevíry, následován zděšením…Teď je to chvilkový pocit uspokojení, následovaný nekončící prázdnotou…Co jsem si myslela že tím dokážu? Že se vymění a on se vrátí? Jak jsem mohla být tak slepá? Už tomu rozumím, slepá pomsta…Zničila jsem život…Jenže je pozdě litovat, rány se nedají vrátit zpátky…

Poslední okamžiky třetího života, chladný kov, roztřesená ruka, další výstřel…A pak už nic…

Chtěl jsem jen ukázat toto téma z obou stran, protože nic není černobílé…

Nakonec můj názor…Možná za to může má flegmatická povaha, ale nikdy jsem se nikomu nemstil…Vždy jsem jen sledoval jak to jeho život udělal za mě…

Nemá cenu mstít se ostatním lidem, každého si osud najde…A každý dřív nebo později zaplatí za své činy…

Přáli jste si mě, jsem zde. Na nic se mne neptejte, nezraňujte mě, jsem přání jenž vzešlo z vašeho srdce, a zraníte-li mě, vaše srdce bude krvácet. Stvořila mne vaše láska. Neberte mi ji, neboť bez vaší lásky jsem chrám opuštěný svým bohem. To vy jste si mne stvořili, anděla který je živ láskou. Nasyťte mne tedy a já vás zahalím do slávy a ukáži vám vás samotné v zrcadle vašeho přání. Jsem hladový, nasyťte mě. Je pozdě litovat.

Pomoc…!!! Jediná věc ve které se opravdu nevyznám jsou Syuuho city…Bojím se o něj, už čtyři hodiny sedí před oknem a skoro se nehýbá. Krvavá skvrna na rukávu jeho mikiny se pořád zvětšuje…

V uších má sluchátka, určitě poslouchá Evanescence nebo Lovex…Vždycky to tak je když pláče…

Po té hádce se spolužačkou nás všechny vytěsnil z mysli takže netuším co se mu honí hlavou.

Je toho na něj moc…Brzy to budou dva roky co zemřela jeho milovaná babička…Navíc ta dnešní hádka a fakt že se zase musí vracet do školy. Snažíme se mu to tam co nejvíc ulehčit, chodíme za něj do hodin, pomáháme mu s úkoly…Ale s tou věcí která ho trápí nejvíc mu pomoci nemůžeme…Věřte mi že kdybych byl něco víc než nehmotná neexistence zničil bych je všechny…Jak moc mu ty jejich řeči ubližují…No a co, tak je jiný než oni. Jiný? Možná. Horší? Rozhodně ne …Ale copak nemá právo normálně žít?

A ke všemu ještě tohle období…Zima ho ubíjí…Nevidí listy stromů které má tak rád…Slunce je za mraky, ani jediný paprsek se nedostal k jeho srdci…Chlad a silný vítr, ta krutost celé této doby mu ubližuje…

Kdyby se tu alespoň objevil on…Roztáhl by křídla, objal ho a všechno by zase bylo dobré…

A k tomu všemu ještě tak ublížili jeho chráněnce…

Opravdu se o něj bojím…Dokonce si ani nevšiml že tohle píšu…Můžeme jen doufat že mu bude líp, s tímhle mu totiž nedokáže pomoci nikdo…